Když se pohybujete v zahraničí a dáte se s někým do řeči, můžete si být jisti, že mezi prvními větami zazní otázka, odkud jste. A hned po ní přichází úskalí. Přestože je Česká republika skvělá země pro život, nepatříme k těm nejznámějším. Taková je prostě realita. V této oblasti můžeme jen závidět větším a známějším zemím jako Španělsko, Itálie nebo Francie. Pokud tuto otázku dostane třeba Ital, tak po jeho odpovědi „from Italy“ budou následovat nadšené výkřiky: „Vy máte tolik krásných památek ....“ „A to jídlo!“ „Jezdím k Vám každý rok na dovolenou“. Po naší odpovědi „from the Czech Republic“ následuje obvykle chvilku pauza, kdy váš protějšek lokalizuje, kde to vlastně je. Mimo Evropu rozhovor v této části mnohdy značně zrozpačití. Buď je váš protějšek dostatečně statečný a přizná, že neví. Můžete to ještě zkusit s „Czechoslovakia“ a u starších dost možná uspějete. Horší ale je, když nadšeně následuje: „Yes, Yugoslavia“. To se ještě dá přežít. Ale odpověď „yes, Chechnya“ – já osobně nedávám a pokud nás zařadí rovnou do Ruska, tak odcházím. Proto já osobně říkám už jen „from Europe“.
Dobré je, že v Evropě nás většinou lokalizují. Ale rozhovor pak někdy uvázne stejně. Pokud je váš protějšek zcestovalejší, obvykle pomůže Praha. Tu znají skoro všichni. Pro následnou konverzaci je nejlepší, když tam ještě nebyli, pak se dá poměrně dlouze popisovat, jak je Praha nádherná a že by tam určitě měli jet a co by mohli vidět. Pokud už ale návštěvu Prahy mají za sebou, tak sice jednoznačně potvrdí, že je překrásná, ale hned druhou větou dodají, že je tam strašně moc turistů. A pokud jsou upřímnější, zabolí nás, když ještě zmíní protivné prodavačky nebo průvodčího, který sice neuměl ani slovo anglicky, ale o to víc nepříjemný byl.
Fandové hokeje to mohou ještě zkusit s Jágrem. Ale ruku na srdce – kolik národů je hokejových? S Brity si o kriketu taky moc nepopovídáme.
Pokud narazíte na někoho zvídavého, třeba se vás zeptá, čím se jako Češi vyznačujeme. To si schválně zkuste, co byste odpověděli. Já jsem naposledy v rozhovoru s jedním dánským spisovatelem v Kodani narazila na velmi inteligentní otázku: „Jakou atmosféru by měla katedra češtiny na zahraniční univerzitě?“. Trochu jsem začala blekotat něco o českém humoru. Ale popsat český humor je těžké. České filmy nezná nikdo. Občas někdo zná Jaroslava Haška a Švejka. Vysvětlit, co nám přijde vtipné na tom, že jsme si za největšího Čecha zvolili neexistujícího Cimrmana, je složitější, než by se mohlo zdát. Když jsem jakž takž popsala humor, napadla mě další typická vlastnost: hojně nadáváme na vše. To se neosvědčilo. Představou katedry brblajících profesorů nenadchnete nikoho. Pokud má zkušenost s protivnou prodavačkou z Prahy, tak to už vůbec ne.
A pak mě přece jen napadlo něco ojedinělého. Patříme k nejvíc sekulárním zemím nebo národům světa. Jinými slovy vysoké procento Čechů se nehlásí k žádnému náboženství. Pokud vás zajímá, kolik procent, tak to záleží na přesné otázce - zde se nehlásí k žádnému náboženství, nebo deklarují, že nevěří v boha apod. Ale pro přibližnou představu – pohybujeme se někde kolem 60 – 70 %. Toto téma překvapivě otevřelo s dánským spisovatelem velmi zajímavou diskuzi. Mnoho zemí se totiž potýká s různými problémy náboženské nevraživosti nebo se zasahováním církví do práv lidí. Představa, že Češi něco takového moc řešit nemusí, je fascinující. Máme v této oblasti unikátní zkušenost, o kterou se můžeme podělit. Stejně tak plodná byla diskuze, zda Češi dokáží žít eticky, když se jejich velká část zjevně neřídí žádným náboženským přikázáním. Nakonec to byl velmi příjemný večer a mě potěšilo, že jako Češi dokážeme nabídnout víc než Prahu a Jágra.
Věřím, že i vy máte v zásobě nějaká osvědčená témata, jak se v angličtině vypořádat s otázkou: „Where are you from?“
Soňa Nekvapilová
Ředitelka Jazykové školy Zebra